Stručný popis fotografického přístroje KIEV 30

Při čtení některých webových dokumentů, popisujících skvělé vlastnosti určitých ruských a sovětských fotopřístrojů, jsem si vzpomněl na věcičku, která se mi už asi 10 let povalovala mezi hromadou starého harampádí. Našel jsem tu správnou polici, v ní správnou krabici a po letech opět vzal do ruky miniaturní zázrak techniky – fotoaparát KIEV 30. Pořídil jsem pár dokumentárních fotografií ( Prakticou PLC3, protože další KIEV nemám, ale i ta Praktica je docela zajímavý exponát ) a připojuji k nim pár stránek textu na vysvětlenou. Kliknutím na většinu barevných obrázků v popisu dostanete větší obrázek s vyšším rozlišením.

Pod značkou KIEV známe většinou kopie poměrně slušných středoformátových přístrojů. Například KIEV 88 nebo 688, které jsou posledními modely řady vycházející z aparátu Saljut, který byl kopií známé zrcadlovky Hasselblad ( nebo byly oba kopiemi stejného německého aparátu z války ? ). Nebo KIEV 60, kopii Pentaconu Six, který zase leccos převzal z Pentaxu 67. KIEV 456 je téměř shodný, používá však formát 4.5x6 cm místo 6x6. Pak je tu šikovný kinofilmový 'boxík' KIEV 35, který je přesnou, avšak mechanicky mizerně zpracovanou kopií Minoxu 35. Firma Arsenal Kiev, která zmíněné přístroje vyrábí, má dlouhou tradici - již od roku 1764 prý vyráběla kanony pro carskou armádu. Na jejích výrobcích je to vidět dodnes. Abych však nepomlouval, musím se zmínit o řadě vlastních fotografických konstrukcí této firmy, které prosluly svou bytelností i slušnou optikou. Kinofilmové zrcadlovky KIEV 19 a starší modely 15, 17, 18 a 20 patrně nejsou kopií ničeho ( i když mají bajonet Nikon ), mají solidní optiku i závěrku a údajně vydrží všechno. Arsenal také dodával speciální přístroje SKD používané na kosmických lodích, orbitálních stanicích i měsíčních sondách.

KIEV 30 je však fotografický přístroj na film šířky 16 mm bez perforace, na který exponuje obrázky o rozměrech 13x17 mm. Film se vkládá do přístroje ve zvláštních kazetách, trochu podobných formátu 110, které lze snadno otevřít a nabít. Rozměry jsou skutečně miniaturní, fotografování je rychlé a jednoduché a fotoaparát má při minimálním počtu součástek tolik originálních prvků a vlastností, že by se o něm dala napsat kniha. I tento aparát původně vznikl kopírováním jiného výrobku. Na obrázku je KIEV Vega z přelomu padesátých a šedesátých let, který byl přesnou kopií úspěšné Minolty 16. Konstrukce však byla později značně upravena. Například přibyla možnost zaostření objektivu ( Minolta byla 'fix focus' ), trochu se změnila ohnisková vzdálenost a hlavně se zvětšil formát přechodem na film bez perforace. Proto musel být modifikován systém posunu filmu i tvar kazety. KIEV 30 je patrně vrcholem této řady a bylo ho vyrobeno největší množství. Následující modely byly již poněkud zjednodušeny a hlavně méně bytelné.

Abych se hned na začátku přiznal – tenhle aparát jsem si koupil z legrace. Byl jsem kdysi před patnácti lety dva týdny v Moskvě. Spolužák tam uviděl krabici s fotoaparátem za 30 rublů, neváhal a koupil ( rubl se tenkrát ještě oficiálně rovnal 10 Kčs ). Když jsem si tu věcičku prohlédl zblízka, musel jsem se zasmát a koupil jsem také. Pak jsem postupně začal k tomuto výtvoru techniky získávat respekt. Nejprve pro jeho špionážní schopnosti. Malé rozměry, rychlá obsluha a tvar jako stvořený pro střelbu od boku mi umožnily fotografovat všude, kde se to nesmělo. Jak známo, v Sovětském svazu se to nesmělo skoro nikde. S tímto přístrojem ke mně nikde neběžel milicionář, nezakrýval objektiv a nevytahoval film. Má drzost stoupala a vrcholila např. snímky vnitřku sovětských jaderných elektráren, kde se na fotografování odpovídalo střelbou. Po návratu domů jsem s pomocí sady pinzet a hodinářských šroubováků prozkoumal útroby toho kovového kvádříku a můj úžas vzrostl – něco takového jsem opravdu ještě neviděl. Aparát pak sloužil k řadě experimentů. S filmem ORWO 15 určeným v 16mm šířce původně pro Mikromu bylo možné pořídit opravdu použitelné snímky i z hlediska zrnitosti a prokreslení detailů. Dokonce jsem sehnal asi desetimetrovou cívku 16mm ORWO filmu s citlivostí 8 DIN a s vysokým kontrastem ( dokument ). Bylo potřeba přesně nastavovat expozici, ale výsledky byly pozoruhodné – nulová zrnitost a kompenzace poněkud měkké kresby sovětského objektivu. Samozřejmě muselo svítit slunce nebo musel být po ruce blesk. KIEV 30 se také hodil všude tam, kde bych normálně fotoaparát netahal. Dal se nosit v libovolné kapse, rychle vytáhnout, natáhnout a střílet od boku. Umožnil mi pořídit pár dokumentárních snímků i na vojně ( doufám, že tento zločin je již promlčen ). Vydržel opravdu úplně všechno. Postupně se však přestěhoval do oné krabice kdesi vzadu v polici. Přestalo mne bavit shánět ty podivné filmy, vyvolávat je, hledat lupou obrázky, ze kterých by se snad dalo něco udělat a šroubovat zvětšovák až ke stropu kvůli fotkám 10x15 cm.

Co tedy mohl sovětský fotograf pořídit v polovině osmdesátých let za 30 rublů ? Podívejme se nejprve na obsah balení. Po otevření úhledné papírové krabice s nápisem sdělujícím, že uvnitř je miniaturní fotoaparát, najdete plastikovou formu se čtyřmi předměty. Největší je koženkové pouzdro s vlastním přístrojem. Vpravo je černá krabička s náhradní kazetou, jedna kazeta je vložena ve fotoaparátu. Vlevo je redukce do okénka zvětšovacího přístroje z formátu 36x24 na formát 13x17. Pod plastovou formou je vložka do vývojnice, umožňující do tanku na kinofilm nabít 16mm film ( střední část vyčnívá mezi pouzdrem s fotoaparátem a kazetou ). Oba tyto doplňky jsou samozřejmě určeny pouze pro vybrané výrobky sovětského průmyslu a nelze je použít k běžnému vybavení. Pokud ovšem máte zvětšovák, kde se film vkládá mezi skla, práce s menším formátem není problém. Pro vyvolávání filmů jsem používal vývojnici určenou pro 16mm film do staré kamery ( vešlo se do ní asi 10 metrů filmu najednou ). Koženkové pouzdro má zpevněné boky a je dostatečně masivní, aby v něm přístroj vydržel pád z libovolné výšky. Po jeho otevření se objeví malinká černá věc – vlastní fotoaparát. Pevná šňůra, určená k zavěšení kamery na krk, je k tělu přístroje připevněna miniaturní karabinkou a prochází otvorem v pouzdru. Aparát je tedy možné nosit na krku i s pouzdrem a po jeho vyjmutí pouzdro zůstane viset na šňůře, takže nám neupadne. Jak ovšem pochopíte při popisu těla přístroje, používání pouzdra je v podstatě zbytečné a vzhledem k možnosti uškrcení fotografa při práci s fotoaparátem zavěšeným na krku i s pouzdrem doporučuji tento doplněk používat pouze při transportu přístroje na dně batohu nebo ve špinavé kapse bundy.

Jak je vidět z obrázku, miniaturizace u tohoto přístroje předstihla i japonské špionážní kamery. Běžnou krabičku od kinofilmu lze použít jako masivní stativ. Fotoaparát zavěšený na krku je možné schovat do kapsy košile ( vešly by se tam i dva ). Na čelní stěně přístroje jsou dvě skleněná okénka, ve kterých v klidovém stavu není nic vidět – za nimi je matný stříbřitý plech vlastního těla aparátu. Na horní straně je podlouhlý výřez, ve kterém také nic není. Přístroj je tedy dokonale uzavřen proti světlu i prachu. Povrchová úprava horní a spodní stěny podporuje snadnou manipulaci a odpovídá provedení většiny fotoaparátů z osmdesátých let – tělo je polepeno černou, měkkou, snadno uchopitelnou vrstvou. Ostatní části mají běžný černě eloxovaný povrch, pravý okraj těla ( na obrázku vlevo ) je shora a zdola vroubkovaný.

Na pravé boční stěně přístroje jsou kromě poutka pro zavěšení šňůry také dva otočné ovladače. Blíže k přední stěně je ovládání rychlosti závěrky. Červenou tečku na stříbřitém kolečku je možné nastavit do libovolné polohy, řízení času je plynulé, i když kolečko zaskakuje na časech 1/30, 1/60 a 1/200 sekundy, které jsou také vyznačeny na stupnici. Druhý ovladač řídí clonu, na stupnici jsou hodnoty 3.5, 4, 5.6, 8 a 11. Ovladač clony umístěný zcela mimo objektiv vedle ovladače času je mimořádně praktický a svědčí o invenci konstruktéra i schopnostech výrobce. U čistě mechanického přístroje jde o skutečnou raritu. Dalším prvkem ergonomického designu je vlastní tvar boční stěny. Okraje se směrem dozadu mírně zvyšují a chrání ovladače proti neúmyslnému otáčení např. při přenášení v kapse. Na horní stěně je u pravého okraje kontakt pro synchronizaci externího blesku, což je u přístroje této kategorie zcela nevídané. Blesk lze použít při libovolném času závěrky. Patka pro upevnění blesku se při miniaturních rozměrech na přístroj nevešla, stejně jako závit pro stativ a další příslušenství. Uživatel však brzy zjistí, že podobné vybavení by bylo zcela zbytečné, neboť vzhledem k velikosti fotoaparátu není problém držet jednou rukou kameru i blesk.

Nyní popíšeme vlastní zázrak fotografování. Uchopíme-li levou rukou plášť těla přístroje a pravou rukou vroubkovaný okraj, můžeme jednoduchým roztažením uvést přístroj do pohotovostní polohy. Za menším okénkem v čelní stěně se objeví černý plech kryjící objektiv. Větší okénko se vysune mimo tělo přístroje a ve spojení s otvorem v zadní stěně slouží jako průhledový hledáček. Ve výřezu v horní stěně se objeví ovladač ostření objektivu. Na kolečku je stupnice od 0.5 metru do nekonečna. Červená tečka odpovídající zhruba vzdálenosti 5 m označuje nastavení s maximální hloubkou ostrosti, kdy při použití sovětského filmu se sovětskou zrnitostí lze snímek považovat za ostrý až do nekonečna. Při normálních světelných podmínkách v podstatě není nutné toto nastavení měnit s výjimkou snímků zblízka. Pro ty je na horní straně vyznačena rovina filmu, abychom přesně věděli, odkud máme nastavenou vzdálenost měřit. Malý čtvereček vedle ostření je spoušť. Na první pohled je zřejmé, jak snadno lze zaostřit a stisknout spoušť jedním prstem. Při vysunutí přístroje do pohotovostní polohy se zároveň natáhne závěrka a při zpětném zasunutí se převine film. Pokud nechceme měnit nastavení clony, času nebo vzdálenosti, stačí tedy vytáhnout a stisknout spoušť. Po získání určité praxe je možné takto exponovat zhruba 1.5 snímku za sekundu.

Na zadní stěně je kromě otvoru hledáčku další velice užitečná pomůcka – počítač určující správnou expozici. Vnitřním kolečkem se nastavuje citlivost filmu, vnějším světelné podmínky, označené na stupnici snadno pochopitelnými symboly se sluníčky a obláčky. Po nastavení lze na kolečkách přečíst správné kombinace času a clony. Výměna filmu je také velice rychlá a jednoduchá. Vzhledem k použití "oboustranných" kazet odpadá zpětné převíjení. Po stisknutí pojistky na spodní straně lze plášť těla zcela sejmout a otevřít dvířka na horní stěně. Vyjmutí kazety a nasazení nové trvá řádově sekundy. Po nasazení pláště zaskočí zpět pojistka a při plném zasunutí se zároveň převine film. Vysunutí a zasunutí můžeme opakovat, abychom převinuli osvětlený začátek filmu. Vlastní plášť ( kryt ) přístroje je vykován z jednoho kusu hliníkové slitiny takové tloušťky a pevnosti, že náhodné šlápnutí na přístroj okovanou botou nezanechá sebemenší stopy. Aparát je možné bez problémů použít k zatloukání stanových kolíků nebo k podložení heveru při opravě automobilu. Patrně je odolný i proti jadernému výbuchu.

Po sejmutí pláště je na spodní straně vidět mechanický zázrak, který obstarává všechny funkce přístroje při vysouvání a zasouvání krytu. Jde o masivní ocelovou desku s řadou otvorů a výřezů, které ovládají jednotlivá mechanická zařízení. Vlevo je vidět pojistka, která spojuje desku s krytem. Dlouhý úzký výřez má speciální funkci – napíná pružinu přítlačné desky filmu pouze ve vysunuté, pohotovostní poloze. Film je tedy přitlačován k rámečku silou zaručující přesnou rovinu i při použití tuhých negativů sovětské výroby, zároveň však převíjení funguje s minimálním odporem a nehrozí poškrábání filmu. Malý výstupek přímo natahuje pružinu závěrky a při zasunutí krytu ji opět uvolní. Pokud tedy natažený přístroj opět zavřeme, aniž bychom spustili závěrku, pružina není namáhána. Ještě podivuhodnější je mechanismus převíjení filmu. Přístroj nepoužívá perforaci a v dráze filmu není žádné zařízení, které by sledovalo posun. Přesto je po celé délce film posouván přesně o jedno políčko, bez ohledu na to, kolik filmu je již navinuto na cívce. Řešení je geniální. Osa, která se zasouvá do navíjecí cívky kazety, je připojena ke kolu ve spodní části přístroje volnoběžnou spojkou, která otáčí osou ve směru posunu a v opačném směru se protáčí. Z tohoto kola vystupuje kovový váleček, který zapadá do velkého výřezu uprostřed oné pohyblivé desky. Při vysunutí krytu se váleček posune tak, že se kolo volně protočí, při opačném pohybu se převine film. Úhel, o kolik se kolo otočí, však závisí na natočení kovového kolečka uprostřed desky, o které se váleček opírá. Toto kolečko ( viditelné na obrázku ) má nepravidelný okraj se zoubky, do kterých váleček zapadá. Při každém posunu filmu se kolečko pootočí o jeden zoubek a současně se tak nastaví nový úhel, o který se při příštím zavření krytu otočí navíjecí cívka. Kolečko přitom zároveň slouží jako počítadlo snímků. Čísla, která na něm byla natištěna a byla vidět otvorem v dolní části krytu, se sice časem z leštěné oceli setřela, byla však snadno nahrazena ryskami označujícími důležité polohy ( zejména začátek a konec filmu ). Tento geniální systém má i své nedostatky, které je však možné snadno odstranit. Je zřejmé, že posun na konci filmu je závislý na poloměru vrstvy filmu navinuté na cívce, tedy na tloušťce filmu. Přístroj je pochopitelně nastaven pro použití kvalitního filmu sovětské výroby, který je patrně válcován v ocelárnách. Tenké filmy cizí výroby jsou tedy na konci posouvány méně a okraje obrázků se občas překrývají. Pomoc je jednoduchá – poloměr navíjecí cívky kazety lze zvětšit navinutím kousku lepící pásky pod pružinu pro uchycení filmu. Tím sice zvětšíme mezery mezi obrázky na začátku filmu, žádné snímky se však nepřekrývají. Druhou nevýhodou je nutnost ručně nastavit kolečko počítadla před první snímek při výměně filmu. Kdo zapomene, bude mít překryté okraje snímků na začátku filmu. Chybu lze samozřejmě napravit jakmile je zaregistrována – kryt lze sejmout a počítadlo nastavit bez rizika i uprostřed filmu, jen se přitom nesmí omylem otevřít dvířka kazetového prostoru.

Kazety na 16mm film mají uzavřený prostor pro odvíjení i navíjení filmu a lze je tedy vyjmout bez zpětného převíjení. Při vyjmutí uprostřed filmu je osvětlen pouze jeden celý obrázek a okraje dvou okolních. Navíjecí část je větší, obsahuje cívku a otvor pro zasunutí osy posunu filmu. Podobnost s kazetami formátu 110 je čistě náhodná, princip je daleko dokonalejší. V první řadě je film mezi oběma polovinami veden volně, obě části jsou spojeny pouze úzkou ploškou procházející mimo film. To umožňuje přesněji dodržet vedení filmu v přístroji, zvláště ve spojení s již popisovanou přítlačnou deskou s proměnnou silou. Druhou výhodou jsou otevíratelná víčka obou částí umožňující snadné nabíjení a vyjmutí filmu bez poškození kazety, tedy mnohonásobnou ( v podstatě věčnou ) použitelnost. Drobnou vadou na kráse jsou otvory, kterými film prochází z odvíjecí části a do navíjecí části. Světlotěsné textilní vložky jsou přilepeny tak, že tuhé lepidlo film většinou poškrábe. To sice trochu eliminuje výhody oné skvělé posuvné přítlačné desky, na genialitě konstrukce fotoaparátu to však nic nemění. Prázdné kazety bylo možné koupit i samostatně. Při ceně 60 kopejek i s elegantní světlotěsnou krabičkou jsem si snadno pořídil takovou zásobu, že jsem mohl desetimetrovou cívku filmu nastříhat na půlmetrové kusy a všechno rovnou nabít do kazet. Ustřižený kus filmu bylo třeba srolovat a vložit do menší části kazety tak, aby konec procházel otvorem ven. Po zavření víčka mohl být zbytek práce proveden na světle. Konec filmu se zasunul pod pružinu na navíjecí cívce, celá cívka se vložila do druhé části kazety a ta se zavřela druhým víčkem. Film byl prodáván zásadně v metráži. Pro KIEV 30 byl určen negativní materiál světoznámé značky Svema o jednotné citlivosti 100 GOST v osmimetrových cívkách. V zahraničí však bylo možné použít i jiné skvělé filmy, např. ORWO 15 v rozměru 16mm pro Mikromu ( i když perforace mírně zasahovala do okraje snímků ). Tento materiál při správném vyvolání umožňoval zvětšování snímků na rozměr až 13x18 cm ! Film se pro nabíjení do kazet stříhal na zhruba půlmetrové kusy. Výrobce uvádí délku 45cm pro 17 obrázků a 65cm pro 25 obrázků na filmu.

A nyní něco pro technicky založené zvědavce. Po uvolnění čtyř šroubků v pravé části těla, vyrobené rovněž z masivní hliníkové slitiny, je možné celý přístroj rozložit jako stavebnici. Většinu vnitřního prostoru zabírá místo pro kazetu, obklopené masivním blokem velice tvrdého plastu, ve kterém je otočně upevněno kolečko ostření se závitem pro zašroubování skvělého, sovětsky kreslícího objektivu o ohniskové vzdálenosti 23 mm a světelnosti 1/3.5. Ovladačem zaostření můžeme objektiv mírně vyšroubovat ( kolečko se přitom v axiálním směru nepohybuje ! ). Do objektivu zasahuje pružné ocelové táhlo ovládání clony. Ohebnost táhla umožňuje pevné umístění ovladače na těle přístroje, přestože poloha clony se při ostření samozřejmě mění. Celá kombinace ostření a ovládání clony je natolik geniální, že si zaslouží bližší popis :

Táhlo clony je dvojité, dva tenké ocelové pásky se překrývají. Výřezy u ovladače clony fungují tak, že při otáčení kolečka se oba pásky posouvají proti sobě v opačných směrech. Druhé konce pásků s jinými výřezy procházejí plochými otvory skrz objektiv a tvoří přímo lamely clony se čtvercovým otvorem. Zároveň zabraňují otáčení celého objektivu při ostření, kdy se otáčí závit, ve kterém je objektiv zašroubován. Na ovladači ostření je výstupek, který se v krajních polohách dotýká táhla clony a zabraňuje přetočení kolečka 'přes doraz'. Ony dva jednoduché ocelové pásky tedy definují závislost polohy lamel clony na nastaveném clonovém čísle, přenášejí hodnotu clony od ovladače, tvoří vlastní clonu, fixují polohu objektivu a určují krajní polohy ostření. V jednoduchosti je krása. Nevím, co z toho pochází z původní Minolty, ale vzhledem k tomu, že vůbec neměla zaostřování, jde patrně o originání vynález firmy Arsenal Kiev. Na obrázku je jeden pásek nakreslen červeně, druhý modře a fialová je ta část, kde se oba pásky překrývají.

Na přední části objektivu je nasazen kousek měkké černé gumové hadice, zabraňující nežádoucím odrazům světla procházejícího kolem kolečka ostření a spouště. Tato "sluneční clona" pevně přiléhá ke konstrukci v přední části přístroje a vzadu k táhlu clony bez ohledu na polohu objektivu – při zaostření na krátkou vzdálenost se jednoduše zmáčkne.Mechanicky nejzajímavější je závěrka, zabírající zhruba 3 milimetry přední části fotoaparátu po celé šířce. Jedná se o kovovou lamelovou závěrku s horizontálním chodem, umístěnou před objektivem ! Není to závěrka štěrbinová, nýbrž okénková. Má jedinou pohyblivou lamelu z kvalitní oceli, ve které je vyříznuto okénko. Před objektivem jsou rozměrově shodná okénka v přední stěně přístroje ( za skleněným okénkem v krytu ), v pevné lamele umístěné za pohyblivou a v ocelovém plechu, na který přiléhá gumová hadice z objektivu. Mezi těmito plochami se pohyblivá lamela posouvá. Čas závěrky je definován rychlostí pohybu lamely, která je dána silou, jakou je natažena pružina, uvádějící závěrku do pohybu. Síla napnutí pružiny je pochopitelně ovládána kolečkem pro nastavení času na pravé straně přístroje. V levé části těla je malý setrvačník roztáčený pohybem lamely, zajišťující rovnoměrný chod závěrky ve střední části, kdy okénko lamely prochází před objektivem. Setrvačník se natáčí složitým systémem táhel při otáčení ovladače času - rychlost závěrky je tedy kromě napnutí pružiny ovládána i změnou úhlu, o který se setrvačník otočí. Pevná lamela je podobně jako pružina závěrky spojena s onou deskou, která se posouvá při otevírání a zavírání krytu. Pohyblivá lamela se přesouvá zpět při zasouvání krytu a okénko prochází před objektivem ve chvíli, kdy je již okénko pevné lamely posunuto stranou – tak je zabráněno průchodu světla do objektivu při natahování závěrky. Na černé pohyblivé lamele je také červená tečka, viditelná v okénku před objektivem, pokud je závěrka natažena. Po spuštění závěrky se tečka i s příslušnou částí lamely samozřejmě přesune mimo okénko, takže funguje jako indikátor natažení – když není vidět tečka, je nutno zasunout a vysunout kryt a tím natáhnout závěrku a převinout film.

Doufám, že z mého popisu je dostatečně zřejmá originalita a dokonalost designu fotopřístroje KIEV 30. Například objektiv umístěný uprostřed těla, za závěrkou, chráněný proti prachu, vlhkosti a protitankovým střelám. Skleněné okénko v krytu přístroje před objektivem, které chrání optiku i v okamžiku expozice nebo exploze. Hledáček, do kterého se zasouvá tělo fotoaparátu a který se odkryje při natažení závěrky. Originální kazety, systém transportu filmu a pohyblivá přítlačná deska filmu. Ovládání clony dlouhým táhlem. Indikace natažení závěrky viditelná před objektivem. Synchronizace s bleskem, který není možné k aparátu připevnit. To vše při rozměrech podstatně menších, než má většina přístrojů na 16mm film, bez použití jakékoli elektroniky a při hmotnosti, která případného lovce špionů přesvědčí, že jde pouze o plnou cihličku z oceli sloužící jako těžítko.

Pro úplnost je třeba dodat, že jeden z následovníků tohoto typu fotoaparátu je na Ukrajině vyráběn dodnes ( 1999 ). KIEV 303 se od přístroje KIEV 30 liší v následujících detailech :


M.P.'99